čtvrtek 19. ledna 2017

Indie 2016 / Goa 3/3

OK, tak v minulém článku jsem trochu kecala. Slibovaný mrtvý kůň nebude.  Jen mrtvý skútr.


Předposlední den na Goi jsme začali během po pláži a snídaní v docela hezké a moderní restauraci.  Mlaskali jsme si, ale "low coast" to tak úplně nebyl. Z toho však vyplývá, že si tu přijde na své asi skoro každý. Jak milovník lepších hotelů (kde výrazný podíl na klientele tvoří rusové), tak nízkonákladových... bungalovů.

Po snídani jsme vyrazili na skútrech opět plážovat. První místo nezaujalo, tak následoval brzký přesun. Ten nezvládl jeden z řidičů a zahučel i se zdivočelým strojem do příkopu. Když jsme ho vytáhli a ptali se, co že to dělal, vysvětlil, že (v pravoúhlé zatáčce) zapomněl zatočit...

Druhá pláž už byla fajn a především téměř liduprázdná. Zabrali jsme lehátka v jednom z barů, flákali se, popíjeli a někteří vyrazili i na klasickou vodní atrakci za člunem taženého banánu. Já místo toho raději koupila babičce do sbírky cestovatelskou magnetku. Od plážové babky a po dlouhém smlouvání. Při poslední dohodnuté a již jakš takš rozumné cifře po mně magnetku skoro hodila a proklela mne do osmého kolene. Ale prachy si dobrovolně vzala a s nadávkami metla pryč.


Kolem páté odpolední jsme se začali sbírat k návratu, neb nikdo si nechtěl zopakovat včerejší noční jízdu. A taky byl konečně plánovaný přesun do jiného bydlení, protože na našem bungalovu voda většinou stále netekla a záchod nefungoval. O pobíhajících mnohonohých kamarádech, kterým už jsme pomalu začali dávat jména a třepali je z bot ani nemluvě.

Jenže člověk míní, skútr mění. Ve třetině cesty (asi hodinu od cíle) náš kůň škytnul, zachrastil a pošel. Prostě přestal jet, konečná, vystupovat, dělejte si co chcete. Nezbylo než zavolat majiteli. Ten slíbil, že na místo přiveze jiné vozítko. Takže část party uháněla v rychlosti sbalit věci a my spolu s druhou obětovanou posádkou zůstali čekat u silnice na záchranu. I když dle zkušeností je u indů pojem "do hodiny přijedem" dost široký, tady to tak nějak vyšlo a cca za hoďku a čtvrt dorazil maník v džípu, z něj vytáhl dvojkolku o chlup živější a mrtvolu si naložil. Čekala nás ještě poměrně dlouhá cesta, teď už samozřejmě opět za tmy. Ve dvou to alespoň švihalo trochu rychleji, nebylo třeba na každé křižovatce hlídat ztráty na členech.

Mrtvolka


V cíli jsme si oddechli a rovnou zamířili do nového, kde nás na recepci čekali kamarádi i s naším kufrem. Po překotném balení jsme si sice svršky prohazovali ještě dva dny, ale co. Chlapík z bungalovu náš odchod nesl těžce, něco vykřikoval a chtěl peníze. Když jsme mu předhodili ukradený ipod, jen pokrčil rameny, že si máme zavolat policii (nefunkční) a dál požadoval kompenzaci našeho odchodu. Už si přesně nevzpomínám, ale něco jsme mu tam nakonec museli nechat.

Nové ubytování bylo oproti předchozímu skvělé, měli jsme pokoje po dvou, teplou vodu (!), splachující záchod (!!) a všichni švábi byli způsobně schovaní na místech kam nebylo vidět. 

Nové bydlení. Staré jsem ani vyfotit nestihla.

Všechno fungovalo. Luskus!

Poté, co jsme si dostatečně užili sprchy, večeře a procházky tepajícím centrem, následovalo už jen sladké odpadnutí do postýlek.

Šopíčky, promenádička, tepající turistické centrum a tak... Po ránu.

V pátek ráno se nám nepodařila najít žádná otevřená restaurace, kde bychom se nasnídali (v 8 bylo brzy), takže jsme vyrazili s tím, že se najíme později, sebrali plechové herky a vyjeli na pláž. Po cestě byly stánky s ovocem, takže se nám v batůžcích postupně nakupily nějaké ty exotické dobroty. Na pláži nás čekalo trochu překvápko. Dorazili úplně jinam, než jsme asi původně chtěli. Ale nevadilo, následkem byla výborná snídaně se skvělými džusy a venkovní bar (Rainbow), který sice neměl na pláži lehátka, zato pod střechou rovnou matračky na ležení a nízké stolky. Někteří z nás si šli pinknout volejbal, jiní se koupat a zbytek... bohapustě chrápal a vykrmoval se v baru. Tady s tím, že jim v podniku celé dopoledne spíte a zacláníte absolutně nemají problém, naopak. 

Pak jsme se na druhý pokus přesunuli na místo, kam bylo původně v úmyslu dojet. Na Mandrem beach, kterou už jsme v předchozích dnech navštívili. V baru "Na konci světa" nás minule při placení natáhli, takže jsme poťapkali dál, k jinému podniku. Místní obsluha byla neskutečně ochotná, chlápek donesl objednané drinky a když viděl, že máme u sebe ovoce, které jsme koupili ráno ve stánku, sám od sebe nabídl uschování v lednici. Později, když jsme to kuchali a jedli na pláži, s úsměvem nám půjčil nůž a když viděl, jak s některými druhy neuměle zápasíme, pobaveně a profesionálně nám ovocíčko naporcoval. A to vše za faktu, že sám v podniku ovocné saláty stejného složením prodával. No problem, sir.



Já ty jejich průhledný záchodky na muřích nožkách žeru.


Večer už jsme jen vrátili skútry, pohádali se a odbyli pokusy na téma zaplacení decky benzínu, která byla v nově přistaveném vozítku po poruše a vyrazili na poslední večeři. Mimochodem - několika nových škrábanců a chybějícího zrcátka na jednom stroji si vůbec nikdo nevšiml. Asi tolik k jejich původnímu stavu. Zrcátko sem, zrcátko tam. Jedno je v pohodě, někdo neměl žádný.


V sobotu ráno jsme kolem desáté vrátili pokoje a uschovali si kufry na recepci. Borec byl tvrďák a naúčtoval nám za to bez diskuze slušný poplatek. Ale než se s tím otravovat... Co se týče snídaně, skončilo to všechno tam, kde začalo. V místě, kde jsme jedli hned prvně. Pěkně kaše s ovocem a pak plážování v místě nejbližším. Večer někteří dokoupili poslední suvenýry a nabrali jsme kurz letiště. Na recepci, kde byly uložené kufry, nám pán slíbil zajištění odvozu. Po tom co nám půl hodiny stále opakoval, že auto tu bude za pět minut (a do telefonu jsme ho slyšeli říkat, že řidič teprve vyráží), ulovili jsme si vůz jinde. To teda taky nebyla výhra, protože tomu hned jedno ze zavazadel spadlo ze střechy (kde kufry vozí, aby se dovnitř vešlo více pasažérů). Teprve až v Dillí jsme zjistili, že plastová skořepina křapla. Na letišti jsme se ještě rychle převlékli a šup směr Dillí.


Aby to nebylo příliš nudné, první polovina party, která do Indie dorazila dříve než my, odlétala hned domů. A to tak hned, že byla chvíli velká pravděpodobnost, že si ani nestihnou zajet pro zbytek svých věcí a budou přebíhat rovnou z letadla do letadla. Naštěstí vše proběhlo hladce a s trochou adrenalinu si zavazadla stihli vyzvednout.

Následující týden jsme strávili v komornějším počtu brouzdáním po Dillí. Můžu vám v dalším článku slíbit třeba muzeum záchodů. V zemi, kde jej často nemají ani doma.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš kometář!