pátek 2. prosince 2016

Indie 2016 / Goa 2/3

Druhý den na Goi začal snídaní na osvědčené terásce (protože se mi nějak příčí říkat tomu restaurace) a vyrazili jsme si pro skútry.


Ty vyšly cca na 140 Kč za den. Plus tedy palivo, ďábelské stroje byly samozřejmě vycucnuté do mrtě, takže první litrovku benzinu jsme koupili za rožkem u cesty v PET flašce.


V plánu byl plážový den. Prvně jsme zaparkovali na Morjim Beach. Pěkná, vcelku liduprázdná plážička se zachovalými lehátky. Akorát se nás pokusili natáhnout a při odchodu si k útratě za pití naúčtovali i ležení, což se tu nedělá. 




Před polednem jsme se přesunuli na Mandrem Beach. Ta byla zajímavá především přístupem k moři. Cesta vedla upraveným parčíkem a pak přes romantický mostek. Prvně jsme zakotvili v baru (s příznačným názvem Na konci světa) a zlehka poobědvali. Já třeba palačinku (vždy a všude) s ovocným freshem. Proběhla samozřejmě i osvěžovací koupačka a pokračovalo se. Mimochodem, ty kokosy s vodou, které jsou teď strašně in a každá blogerka hvězda je za stovku nakupuje kvůli fotce na Instagram, ty se tu prodávají u cesty za pár drobných.


Třetí pláží byla Qurim beach. Od tam už jsme se v podvečer vraceli rovnou zpět do bungalovu. Celkem nás ty plechové krásky (v technickém stavu těsně před smrtí) povozili nějakých sedmdesát kilometrů. (Říkal ten jeden, co mu fungoval tachometr. Další určoval rychlost, jiný třeba svítil na cestu. Dohromady to byl vlastně jeden funkční skútr).





 Na pokoji jsme se rozloučili z jedním členem, který se musel vrátit do Dillí, sportovci šli makat a zbytek si užil vlažné sprchy. Ona totiž asi po třech lidech přestala téct voda. A jeden záchod se ucpal už ráno. Ten druhý, co zbyl, teď teda jenom nešel spláchnout... Jo, chtěli jsme po majiteli, ať to opraví. Ale tak nějak to asi nebylo důležitý, takže nic. Pláž s vodou a kadibudkou byla jen asi tři sta metrů od bungalovu. V pohodě.


Třetí den ráno jsme se na startu trochu zdrželi. Protože i když jste v divočině, jsou holky, co si musí na skútr vyžehlit vlasy (ne, Jahoda to nebyla, z té se v lese stává prase). Když jsme se konečně všichni odlepili a nasnídali, nažhavily se chrchle skútry a hurá na výlet. Prvně na plantáž s kořením a slony. Tam přišel na přetřes zajímavý úkaz (viz. výše info o praseti). Zatímco všichni slezli z ďábelských strojů v rámci možností v pořádku, já měla obličej jako bych se rochnila v prachu cesty. Netuším jak je to možný, ale po každé druhé cestě jsem byla jak horník. 

No nic. Zpět k tématu. Spice Plantation. Nejprve nás cesta zavedla ke slonům. Za poplatek se na něm turisté mohou svézt a nebo si dát tzv. sprchu. Obě atrakce stály stejně, po nějakých 250 Kč. Na sloní procházku nikdo z našeho osazenstva nechtěl, koupačku si pár lidí ujít nenechalo. Mně bylo slona líto, i když mu nikdo viditelně neubližoval, takže jsem zůstala pouze u focení kamarádů. Princip spočíval v tom, že si sloník vlezl do řeky, na povel chovatele si lehnul na bok do vody a návštěvníci jej mohli chvíli drbat. Pak po jednom vylezli klečícímu zvířeti na záda a ten je nahazoval vodou z chobotu.



Po sprše následovala prohlídka plantáže s kořením. Hned u vstupu každý návštěvník dostal náhrdelník z květů a tečku červenou paprikou na čelo, na osvěžení čaj z citronové trávy a nějaký snack. Na tom byla nejzajímavější mistička. Žádný plastový nebo papírový tácek. Nádobka vyrobená usušením palmového listu ve formě.
 


Paní nás pak provedla, ukázala jednotlivé druhy rostlin, povykládala spoustu zajímavostí o pěstování koření a taky třeba o pálení kešuovice. V rámci prohlídky se předvedl i místní Tarzan. Tedy ind živící se sběrem kokosových ořechů. Vyběhnul na tenký hladký kmen jak ještěrka. I když nám techniku ukázal, ani naši zdatní sportovci se nadostali dál, něž dva metry nad zem. Chce to cvik a samotné svaly to nezachrání.



Při odchodu nám v rámci nějakého rituálu nalili za tričko na záda naběračku studené voňavé vody (hnusný, jsem citlivá na záda a myslela jsem, že se počůrám, brr) a na závěr proběhla ochutnávka kešuovice (řidiči? No a? Indie.). A taky oběd. Opět jsme nafasovali talířek z palmového listu a každý si nabral pálivou divočinu dle preferencí. Nakoupili jsme u stánku i nějaké koření a vonné oleje a jeli dál.



Bohužel kousek za plantáží potkala naše spolucestovatele první nehoda. Na plech opilý ind na motorce jedoucí v protisměru nezvládl řízení a spadl na zem. Auto jedoucí před kamarády kvůli tomu nečekaně prudce zabrzdilo a těm nezbylo nic jiného, než okamžitě reagovat a pokusit se objet vůz z levé strany, když už zastavení nebylo v té rychlosti technicky možné. Bohužel řidič auta otevřel dveře a kamarády sejmul. Ti zapíchli skútra do příkopu. Nešlo o velkou rychlost, ale stejně utrpěli několik bolestivých šrámů a odřenin. Následovalo pár hádek a obviňování, kdo za co může, indové z auta nabídli poraněným na převaz ručník, po kterém by nejspíš chytili několik vzorků tropických nemocí, opilec se odkutálel i se svým strojem stranou (nic mu nebylo) a... A pak se jelo dál. Žádná policie, výměna dat a pojistek, nic. Posádka auta si sebrala ulomené zrcátko, chlapík motorku, my kozí dechy a po poradě s raněnými jsme pokračovali v cestě k vodopádům.


Dudhsagar Falls jsou nejvyšší vodopády v Indii. Po vlastní ose se až k nim dojet nedá, je třeba si na kus cesty pronajmout džíp s řidičem. Ten jede asi půl hodiny, kamenitými stezkami i přes vodu. Docela hravě se vám tak může stát, že během cesty budete mít, i uvnitř auta, mokro v botech. Na parkovišti nás řidič vysadil, nafasovali jsme plavací vesty a vydali se už jen krátkou procházkou k vodě. Vesty, protože se dole v jezeře dá koupat. A protože, jak už jsem zmiňovala, drtivá většina indů neumí plavat, jsou povinné.

Věci jsme si nechali na kamenech na břehu, ale neboť kolem bylo docela dost podivných lidí a my měli v batozích foťáky a mobily, rozhodla jsem se držet hlídku. S tím, že mě později někdo vystřídá. Drobným problémem však byli chlapci, které jsem, mírně řečeno, dost zaujala a pak taky opice. Sice jsou roztomilé, ale taky cení zuby a kradou, mrchy (Opice. I když chlapci možná taky). Nicméně svoji směnu jsem ustála a po vystřídání zaběhla taky okusit vodu. Ledovka jako blázen. Normálně bych do takové nevlezla (Ano, rozmazlená. Děsně.), ale zážitky jsou přednější. Takže zatnout zuby a šup tam.




V době naší návštěvy nebylo moc vody, takže samotný vodopád byl trochu slabší, prý se umí předvést mnohem více.


Vzhledem k rannímu zdržení a dlouhé cestě jsme se vraceli už za tmy. Koukám na mapu a jestli Google nelže, bylo to nějakých cca 85 km. V indickém provozu a na skútrech, které víc nefungují, než jo. Světla svítila jen vyvoleným, takže jsme jeli na slepo, což je ve chvíli, kdy je silnice samá díra, nebo prostě a jednoduše žádná silnice není, trochu náročné. Na pouliční osvětlení ani nemyslete. Taky jsme jeli v pěti a navigaci měl jen jeden. Udržet se v tom mraveništi pospolu byla docela výzva. Nebudu lhát, na bungalovu jsem si dost oddechla.

Červená je první plážová trasa, žlutá druhá výletní

Třetí den na Goi, stěhování a mrtvého koně si dáme zase příště ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš kometář!